IMPROVISACE ZA TESKLIVÉ NOCI. (III.)

...Stín podivný a tvrdý světnicí se protáh’,

beztělý, živý stín... Já cítil jsem, jak dlouze

se vlnil kolem mne, já jeho dotek cítil,

já poznal, jak mi hledí v moje zřítelnice,

já slyšel, jak se kdosi v malé jizbě zasmál

řezavým, krutým smíchem suchých ironiků –,

pak těžký sten se vřezal do temna a v ohlas

lkavého větru, povzdech hluboký a dlouhý,

až příliš dlouhý, nepravdivý, vysmívavý –

A jasno bylo mi: Stín nyní paroduje

úzkosti moje, zjitřený stesk, tíseň, bolest

a stejně vysmívá se líčeným tím vzdechem

jak smíchem jízlivým – Zas přišel’s, stíne,

chladný a přísný hoste zachmuřených nocí,

ty šerý vysměvači duše rozjitřené,

jenž svistem výsměšků a chladem hovoříš mi

v bouři citů zvlněných? Zas přišel’s, stíne,

rozume suchý, smutný, výčitko ty stálá,

jenž radost otrávíš řezavou analysou

a ránu prohloubíš tím úšklebkem a mrazem

upřených pohledů?

...A náhle v chvíli jedné zmizelo mi všecko –

Kams do závratných hlubin, cítil jsem, že padám,

a v jeden obrovský vír, v jeden těžký chaos

svět celý sléval se. A doba, místo, prostor

v té chvíli přestaly v mém mozku existovat,

jen hučení se neslo jako velikých vod,

jak hluboký šum černých, věkovitých hvozdů,

v němž tónů nerozeznáš. Proudy hučí... Duní

jak hřmění mezi horami... Ten příboj valný

odkudsi z dálek tryská, nesmírný a chmurný,

do pusté hlavy bije, prochází jí zcela,

z temnoty rodí se a zaniká zas v temnu –

A cítil jsem, že moře hlasů velké, hrozné

z neznáma vlní se. Všech lidských hlasů příval,

jež za zoufalých hodin ze hlubiny tryskly,

to zahřměl nyní v rhytmu neobsáhlých proudů –

Vzkřik žhavý bolesti i tiché zaúpění,

vzlyk za noci i kletba surová a mstivá,

šept modliteb, jež křehce, oddaně se nesly

ku prázdným nebesům, mdlým, olověně šedým,

i zakřiknutý vzdech, jenž v zárodku se zlomil

už na rtech sevřených – vše spojilo se, slilo

a valilo jak uragan. A z tmy se nořil

tisíců pohled, stíny tisíců se chvěly

v zvlněném hřmění tom, dav postav nespočetný,

a zraky všech jsem cítil na dně duše svojí,

jak pálily a leptaly – Zrak suchý matek,

zrak zarosený milenek i pohled dětí,

podlité krví oči, strhané a sprahlé,

i oči těch, kdož nesou svoje odsouzení

bez věty, nezlomeně, všecky jako jehly

ve víru světélkovaly. A proud se valil

nový a nový, zpěvem nestlumeným třásl

se temný vzduch a stále ze hlubin stoupal

mrak lidské bídy, děsu, bolesti a hrůzy,

mrak bez začátku, konce, od pólu až k pólu,

mrak napojený děsem, zoufáním a hořem,

mrak hlasů zápasících; divých, nezladěných,

běsnících, šílících... I svůj hlas postřehl jsem

v té bouři, tenký výkřik úzkostí a pochyb,

jenž zněl jak houslí ševel v hřmění rozvášněném,

jak ptáka zatikání v řevu, závan trávy

ve velkolepé písni zvonů uvolněných –

chvěl třesavě se, ubit vteřinu se zvedal,

...zas plachý tón... a příval obrovitým spádem

jej pohltil a duněl do temna a z temna,

mrak lidské bídy, děsu, bolesti a hrůzy.