IMPROVISACE ZA TESKLIVÉ NOCI. (IV.)

...Ta divná chvíle přijde vždycky,

když v myšlenkách se sešeří:

sen závratný a utopický

hladinu duše rozčeří.

A všecky možné hypothesy

ti prudce hlavou proletí –

to sen je bez hranic a mezí

a s věrou, jež je u dětí.

Z dnů zatopených kalem špíny,

z chvil zoufalých a zjařmených

svět vyvolati chceš si jiný

duchů a lidí blažených,

svět svobodný, kde soudruh druha

v bratrské lásce pozdraví,

kde nezazvoní pouta tuhá,

v nichž duch i tělo churaví,

svět svobodný, kde myšlenka si

volnýma vzlétne křídloma,

kde bílou záři neuhasí

spleť starých dogmat pitomá,

ten svět, jak snily dávné hlavy

v horečných visích po věky,

jenž jako přelud mihotavý

let tisíce je daleký.

Óh, schytat vlny žhavých hlasů,

jež zmítaly se v hořkých snech

a marně nových věků krásu

čekaly v smutku, v bolestech,

óh, slíti v jeden dravý příval

tíž lidské bídy veškeru,

jenž rudým by se proudem slíval

v děsivou revolt nádheru –

...eh, utopie nesmyslné –!

Tma na nebi, mrak táhne jím,

a dálky tvrdých stínů plné

se netřesou hvězd jiskřením –

A přece buší zas a zase

v mdlou hlavu nápěv absurdní:

...Tak ožíti, až rozeplá se

v obzorech slunce nových dní!

Až v zjevený čas záře čistá

svět celý jasně prostoupí,

až tisíců krev světlo schystá,

sám sebe člověk vykoupí,

až starých pověr nad troskami

zem zaslíbená vyvstane

a nový květ až srdce zmámí

úzkostné, věky týrané!

Zvon temnou kletbou nezaduní

v reflexy chmurné mrtvých svíc,

nad bezednou a prázdnou tůní

nezalká duše zoufajíc!

Z všech dálek bude pozdrav splývat,

vzduch rozšumí se pocely,

stvol, tráva, strom – vše bude zpívat:

Člověče, bratře, příteli!

Což v novém, mohutnějším vzpětí

i obloha se rozklene,

což sladko bude pohlížeti

v sluneční toky zvlněné!

Což uvolněné děti hroudy

krev novou v žilách ucítí,

což bude závratno v ty proudy

se vnořit, plně vyžíti!