IMPROVISACE ZA TESKLIVÉ NOCI. (V.)

...A prší, prší stále – – Hlava unavená

v tmu dívá se, kde vítr vztekle bičuje

strom sedraný... Jak větrů šílený hlas sténá,

jak píseň zahořklou a tesknou žaluje,

jak monotonně o sklo krůpěje se tříští,

vše splývá v šum...

Tvá mysl bloudí v daleku,

a rozechvělé přeludy o kráse příští

a o slíbených zemích, které člověku

údělem budou ve dnech příštích formací,

se trhají jak příze bílé pavučiny –

Proud strašných bolestí, v nichž lidstvo krvácí,

nesmírná tíha věků za neznámé viny

a všecek chmurný stín, jenž duši vyssává,

jdou stále s člověkem. – Ne, jeho cesty stmělé

věk dlouhý nerozzáří svatá záplava,

ne, dlouho neuvidí člověk spasitele...

Ty drobný atome, jenž s gestem zoufanlivým

svou úzkost duše drobné vrháš v dění světů,

ty tečko mizivá, s té písně rhytmem živým,

závratným, hrozným svou chceš pojit větu?

...A přijde chvíle taká, kdy i slyšíš rád

divoký výkřik vichru v zachmuřené pláni,

kdy hudbou drsně vlídnou zní ti jeho spád,

jak jindy hlahol zvonů šerem za klekání,

kdy v mozek dopadá ti úder krůpějí

tmou zrozených a v tebe udeřených temnem

tak shodně, přátelsky, jak v máji smáčejí

když skráň ti teplá mžení v pozdravení jemném.