Improvisace.

Vyšel jsem za město. Smráká se.

Večerní stíny se táhnou po obilních lánech.

Udiven hledím v před a spíjím se.

Ty dálky! Jezera stemnělá

pod vánku jemnými dotyky se chvějící...

Ach, moci tak duši svou vykoupat

v hlubokých, v hlubokých těchto jezerech

a býti křtem tímto obrozen

a zcela novým člověkem se stát!

Odhodit moci tak tu tížící kulturu,

jež překáží čistotě citu i vnímání,

a dovésti milovat silně a primitivně,

jak znali jen Prarodiče v lesních svých slujích...