IMPROVISACE.

Je pravda. Sladké až závratě nebudem očekávat

v náruči ženy a nebudeme toužit po vzrušující Vášni,

klid filosofů studený a vlhký i u nás zahostí se

a bude hledět na vše příšerně černými skly pedantů.

Budeme pitvati veškeré lidské snahy a přání,

znalecky líčit molekule citů, prvky našich Vášní,

do škatulek zařadíme divoké vzmachy Sil a výkřiky Moci

a imperatorsky klidně budeme definovat příběhy okamžiků.

Studení budeme a suší, zoufale prázdní s tou svou vědou,

bláhoví mudrci tlukoucí lebkou o hrany pravěkých skal,

nevědoucí, že Problémy jejich vyváží jediný něžný úsměv

a jedno dotknutí rtů a měkká náruč, vonící Udalostmi.

Je pravda. To všecko víme a všemu se cynicky smějeme,

chytáme do dlaně minuty věčna a přenášíme moře,

milencům smějem se zeleným a jejich přáním – komicky šťastní,

že máme co ničit a bořit, abychom mohli stavět Paláce Hlouposti,

jež v nás všech stejně dříme a občas zvedne svou necudnou hlavu:

dá políček naší práci a jazyk vyplázne na naši slávu.