IMPROVISACE

Hleď, jak ten svatý tam si stojí klidně

ve výklenku svém v tiché ulici,

poněkud skloněn, jak by patřil vlídně

na zvadlou u svých nohou kytici,

zadumán v zbožnou zašlé doby krásu,

tak vzdálen všedních rozkoší i vin,

co za rohem kdes člověk našich časů

se v světle barů utápí a kin.

Jak by mu sotva za pozornost stálo,

čím žene karneval nás chabě třeštící –

jsme dětmi doby, věřící tak málo,

a on syn doby příliš věřící.