IMPROVISACE.

Mezi šosáky nenáviděna

kráčíš středem jich pyšně a zpříma,

s tvého klobouku černá péra vlají,

hrdá, smutečná péra!

Na tvé pověsti léta už hlodá

zloba kramářů, počestné ženy

stíny hledají ve tvé minulosti,

hříchy bludného mládí!

Klid však na čele sídlí ti přece,

chudý vínek to uvitý v smutku,

hlídač nemluvný vášní pochovaných

v pustých života roklích!

Klid ten nejvíce podráždí massu,

která kamení na tebe zdvihá, –

proč jsi blažila láskou Prinzivally

městské posádky kdysi?

Dávno odtáhly do jiných končin

lesklé kohorty s pozdravy tvými!

Dávno sřícen je palác blahobytu,

v němž jsi uvykla žíti!

Ďábel s tebou je spokojen pouze,

že jsi měnila smělými tahy

pevné linie v deskách mravouky

žhavé poslušna krve...

Duši zpřízněnou zdravím já v tobě,

sílu k odboji dávej mi, sestro,

když se utkají zraky naše tvrdé,

v srdci tisknu ti ruce!