Improvisace.

Bylo to včera? Bylo to před sto lety?

Nevím, ale byl jsem velmi mdlý a slabý,

a kroky mé byly kroky člověka, jenž chodí ve snu.

A šel jsem temnými ulicemi,

a byly prázdné a pusté, a vítr v nich stenal...

Tak smutně stenal...

A s věže odbíjely hodiny... a mně se zdálo,

že ten hlas mne volá v klenbu chrámu,

kde pod těžkými deskami s rytířskými erby

spí moji předkové...

Jsem živ či mrtev? Nevím, ale zdá se mi,

třebas ty ulice byly cizí a mně neznámé,

že jsem tudy již někdy šel –

bylo to včera či před sto lety?

V tomto či v jiném životě?

Nevím, ale kroky mé jdou tvrdě a jistě,

jako kroky člověka, jenž koná obvyklou chůzi.

A slyším skřipot veřejí,

a neviditelné ruce otevírají

těžká vrata chmurného paláce,

a jdu schodištěm z černého mramoru

a kroky mé volají do tmy,

a mrtvé prostory jim odpovídají...

A jdu tak jistě temnotami chodeb

a kráčím prázdnotou starých sálů,

rodinných sálů,

na jichž stěnách tuším obrazy předků

a cáry ukořistěných praporů

a zrezivělé zbraně z dávných bitev,

jež páchnou vraždou...

A cítím plíseň, která vše kryje,

a ovzduší, které dýchají mrtví,

a vidím mihati se temnotou

poplašené stíny a smuteční flóry –

a cítím, jak mi srdce prudce bije,

a skráně jak jsou smočeny potem,

a úzkosť jak mě jímá z toho, co jsem prožil

a co dávno není – – –