IMPROVISACE.

Mně zdá se, že jsem žil již staletí

a na své mládí dávno uprchlé

jak na báji se rozpomínám mdle

v života svého smutném podletí

a kýsi záhadný a divný stín

jak mátoha se žene duší mou,

zápasí s mlhou, vzpomínkou

a padá, padá zvolna do hlubin.

Však v hlubinách se ještě cosi hne,

cos vzedme se, zatouží znovu výš’

a ztichneš-li, tu náhle uslyšíš

zvolání hlubin oněch vzrušené:

„Ó snivá oblaka, jež jdete v dál

v azurnou nicotu co v sladký cíl,

illusi zjevte mi, pro níž jsem žil

a jméno krásy již jsem miloval,

podstatu tajnou věčné touhy mé,

již nikdy nebylo lze vyhovět

ať přijímal neb odmítal ji svět

v své závisti a pýše zhrdavé,

(neb i když přikýv mému nadšení

nesešel se rtů jeho úsměv přec,

že sám a smutným bude na konec,

kdo příliš toužívá a příliš sní)!

Vy však, ó mraky v dálku plující,

jste povždy byly mými přáteli

a často ve vás mnohý smutek zlý

se rozplynul jak píseň nyjící.

Tož pozdravena buďte oblaka

tím hlasem, v hlubinách jenž doznívá,

než zmlkne ještě jednou zazpívá

a nejkrásněji zní, když lká!“

Tak končil hlas, vzpomínky bledly víc

a celý minulosti mojí sen,

co z jitřních mlh se nový rodil den

a svěží vánek hrál v korunách borovic.