IMPROVISUJE...

Improvisuje na thema, trochu dlouhé už: Já tě miluji,

já, Věčně Nerozhodnutý, promenuji na večer

a hvězdy, jedna po druhé jak na oblohu vstupují,

mi činí hlavu opilou svým leskem z nadnebes...

Oh, to by bylo krásné, tak kdyby ku příkladu

se mi proměnila třeba v Herodiadu,

jíž bych mučen láskou nějakou šílenou

obětoval ne Jana – ale hlavu svou.

Anebo, dejme tomu, že se stane z ní

malá Salammbo, jež v záři měsíční

mé srdce přestaví mi ve chrám Tanitin,

kde všechno bude tajemství, sen, rhytmus, vůně, stín.

Však takto žíti evropsky zda možno, hvězdy půlnoci?

Tak počítejme alespoň mám-li jí říci, že ji chci...

(V lásce dávám adressu nedůvěry svému srdci.)

Tož: ano ne, ano ne, ano ne,

počítám na knoflikách svého srdce,

ano ne, ano ne, ne – –.

A tak dva mladí lidé, on a ona, ve stínu alejí

se ruku v ruce večer zvolna vláčejí

a bez polibku, kouříce, jdou spolu dáleji.