In doloribus.

Žití mé, ó teskná, zasmušilá pláni,

kde jen duše moje kvílí bez ustání;

kde jen lačný šakal časem smutně vyje:

ach, ten šakal divý, slyšíš? – svědomí je!

Nemám ani, kam se schýlit ve únavě:

naděj! zaplakal bych prudce, usedavě.

A v té pláni kosti sluncem vybělené:

sny a touhy záštím cizích utracené;

na obzoru slunce jako výheň žhavá,

jak ta bolesť v mysli, která neustává.

Jenom vzdechy těžké touto plání letí,

marně vzpínáš náruč v dálku po objetí:

nebe neuslyší, pne se do vysoka

a zem slze moje sama chtivě loká.