In dubiis!

Proč v šerý kout Tě zavěsili sem,

kam noha lidská sotva bloudíc vkročí,

kde temný stín se klade na Tvé oči

a v rány Tvé prach smutku závojem?

kde sotva se stěn velká krůpěj chvílí,

Tvůj zprahlý ret a svatý bok Tvůj smočí,

jak rubín zaplane, než padne v zem;

kde sotva kdo svou hlavu v úctě schýlí

a nikdo v slzách před Tebou zde nezakvílí?

Ó Pane, kde jest Tvého Božství jas?

kde láska jest, již Tobě přísahali,

kdo touhou vroucí po věčnosti pláli?

či žár ten meteor byl, který zhas

a lehlo v popel nadšení, jímž mřeli

Tví věrní, Kalvarské jímž rostly skály

a kříže, tyrany že jímal žas,

že jeho žár i Neronův sad stmělý

v den nejjasnější změnil rázem i Řím celý?!

Ó tehdy, kdy i jména Tvého zvuk

Řím tupý doved zděsit z klína hříchu,

vlít hořkosť rozkoší jim do kalichu

a otrávit jim každý srdce tluk

i v trosky zvrátit zářící dav bohů,

jenž na oltářích trůnil v směšném pychu;

kdy marně zvedalo se tisíc ruk,

by prapor Tvůj – kříž strhli pod svou nohu,

by hřích jak Bábel směle vzpjal se nad oblohu.

Tys zvítězil! a k nohám zbodeným

Ti světy klesly bez boje a vzdoru

a zhasla nenávisť a zášť – vždy v sporu –

jen láska vládla srdcím blaženým,

a manna Tvého učení kam padla,

ať v půdu úrodnou či v tvrdou horu,

tu květem vzplála, písmem plamenným,

tam v srdce lidské zrno zase kladla

a vzešla všude divem – nikde neuvadla.

Tvůj kříž, té lásky velké znamení

i v korunách se mocných země stkvělo,

svět před Tebou své skláněl vzdorné čelo

ve pokoře a v zbožném nadšení;

i v poušti prahnoucí, kde v slunce žehu

květ každý vadnul a vše žití mřelo,

kde bděla smrť jen, její zděšení,

kříž Tvůj se zvedal přec – a v oku něhu

Tys kynul s něho vlídně ku věčnosti břehu.

A dnes? proč srdce hořem usedá,

proč hlava má se mdlobou sklání k zemi

a přes tvář slzy řinou ručejemi?

proč pochybnosť v mé duši pozvedá

svou hlavu – had, jenž v keři víry dřímal?

kde lid Tvůj? a proč rtové jeho němí?

a Tebou, Bohem svým proč pohrdá,

jenž krví Svou jich vinu těžkou snímal

a citů prales v ňadrech v svatý požár vznímal?!

Proč stezka jich se stáčí v propasti,

kde roste blud a stín a mlhy mračné,

proč neopojí krev Tvá duše lačné

jak dávno kdys, proč z hříchu oblasti

víc vzletět nemohou, kam svit je láká,

zář pravdy, která s výše nadoblačné

jim kyne v ústret v tiché soustrasti;

co brání jim se vznésti letem ptáka

a v světlo vnořit se, kdy v srdce jim se smráká?

Ó Kriste, rci, kdy konec bludů všech,

zda Zora Tvá nám cele v nachu vzplane,

zda zmizí hřích a v duše naše štvané

zas padne mír a ctnosti vonný dech?

Tvůj Božský zrak v taj budoucnosti zírá,

zda z hrobu svého lidstvo navždy vstane?

Hle, v tom se stíny hnaly po stropech;

ret chvěl se, jak se mluvit otevírá –

Ne! ztrhaný zrak dál se před sebou v tmu vzpírá.