In exitu!

Kdo vypjal do oken náhle mi černé ty clony?

kdo zastřel výhled mi z komnaty v mystické dálky,

v čarovné ráje, ostrovy věčného moře?

Skrčena chvím se a děsím, co přijít by mělo,

jak by se mrazivé náručí kolem mne střelo;

žádný svit neplá, žádná mi nekyne zoře.

V temnotě, ve které topím se, jiskry jen skáčou

zřítelnic, v černu jež nevidím, vztekem či pomstou?

cítím jen hrůzu, nepřátel šik se mi blíží;

strach, bdělý strážce, juž chodbami nervů sem běží,

na zámek srdce mi tluče a ve dveřích leží:

pryč odtud! vzhůru! Kdo mě tu provazy víží?!

Má křídla svázána do tuhých ganglií uzlů,

připjata na svalů železné svory a svazy;

síly své marně napínám žhavené strachem;

praskáním svalů všech všecko se divoce svíjí,

strhané žíly mně do tváří chrlí a plijí

vařící krev svou, jiskřící do temna nachem.

Zápasem umdlena lehám zas v komnatě ňader,

cítím svou sinalost, tíži své bezmezné mdloby. –

Kus světla ke mně do kouta vhozeno vklouzlo:

čís ruka nazvedá v oknech mých obzorů clony,

mystických dálek sem vlaje dech silný a vonný,

neznámých světel měsíčné, magické kouzlo.

Kyne mi vlídně ven! K ostrovům plujícím hluše

prostorem bez hrází, výsostí, propastí srázů;

zmatena vyjdu: křídla má lehce se chvěla,

ze svorů vypadla, z uzlů se vysmekla zvolna.

Radostně hledím zpět, odkud jsem vyšla teď volna:

Hnijící kmen! má podobu mrtvého těla!