In lectulo meo per noctes quaesivi, quem diligit anima mea: Quaesivi illum et no...

„Proč, dušinko, proč tobě žalu slzy

se ranní rosou třpytí na líčku?“

„Ach pověz, pověz, milý měsíčku,

zda milý ženich můj se vrátí brzy?

l vy tam hvězdy na modravé báni,

co perličkami dolů svítíte,

kam zašel milý můj, zda nevíte?

Ach, bez něho já nemám nikde stání.

Jsem opuštěna jako sirota –

já zemru žalem pro hledání marné –

kam zašlo’s slunce mého života?“

Tu zaslechla jsem tajuplný hlas:

„Jen vytrvej v té chvíli suchopárné,

on ukáže se ti, až přijde čas.“