IN MEMORIAM ERVÍNA TAUSSIGA

Široké prostěradlo dne

polité vápennou hlinou,

jaký to studený obkladek

pro muže s mandolinou!

A ke všemu sednice chladna a bída na prahu brouká.

Všechno je plesnivá smetana, kterou kdos věčně stlouká.

Všechno je lakomá mlha a houpání monotonní.

Všechno je plachta z režného plátna a stíny se sunoucí po ní.

Teď však tu plachtu kdos protrhl.

Bijí mne ranní zvuky.

Trhlinou sklání se nade mne

stvol milenčiny ruky.

Jí nezřím, vím však, že oči má,

v nichž oheň života schladl,

poněvadž s tímto psaním zde

dí: Ervín Taussig padl.

Podivná slova! Trhlinou v plátně divě se roztočila.

Veliké okno dokořán pro mne z ní učinila.

Což jsme však nevytáhli kabátů pro říjen?

Dívám se oknem v krásný červencový den.

Venkovská hudba řinčí v údolí mezi lesy.

Na písku pod kaštany se otáčí pár a pár.

Když je tak člověk jako peň a šestadvacetiletý,

jak dychtí přijímat od žen jich oblý ovocný dar.

Výbojný, širokoplecí všechny je očima stihá,

kroutě si papirosu a usmívaje se jasně.

Doktore, jako se dají tisknouti mladé ženy,

kdyby se daly tak u nás tisknouti nové básně!

Teď však – toť smědý plamen jeho mladého těla

pod strání v říčce naší, která klokotá!

Zdá se mi, že mu závidím, já vychrtlý, jeho svaly.

Zavřeni v zeleni dáváme tryskat pěnivé kráse života.

A nedělí bujnou se vracíme, obrazy, básně s námi,

kus nového světa a touha, býti v něm prvý.

Že však se základ před střechou staví, nezapomněli jsme snad?

Že každý svět nový byl vykoupen žalující krví?

Letními víny vzníceno pružně jde jeho mládí,

z dědiny varhanovými tóny nás volá kočovný flašinet.

Na houpací kolotoč vede si zardělou slečinku.

Sem ruku! A ráz! Jakoby růže ve vírný vrhal svět...

Zase ta plachta, režné plátno.

Jen růží nach padl na ně.

Jak ztmavěl! To nejsou růže!

Krev je to v ráně!

A máme říjen. A s rudýma očima chodí tu ženy,

velikým otazníkem, jenž z mlh se plíží, k smrti až vyděšeny.

Veliký otazník zakvílel poslední vteřinou jeho,

když padal jak růměnné jablko se stromu naťatého.

Hromada mrtvých cizinců,

prosáklá vápennou hlinou,

jaký to studený obkladek

pro muže s mandolinou!