in memoriam federico garcia lorca

sladká kytara sladká andalusie,

kde večer jasmínem voní,

byla hozena v krev a pomyje,

osiřel vodotrysk a marně slzy roní

na její myrty, na magnolie.

osiřel cypřiš a jeden mořský břeh,

pomerančovník čeká na ty struny,

dávno už v modrých nocích nezněly po sadech,

a hebké prsty luny,

do oliv a pinií malující runy,

lyrika půdy ztratila melodický dech.

cukrová třtina, meloun, kukuřice

v horoucích polích se nechvějí už s ním,

nechodí vzhůru na vinice

s milostným zpěvem večerním.

nezpívá si s chudým pastýřem ovec,

na mezku nejede pěšinou sierry,

v snách neulehne do trávy pod jalovec

s bohatstvím důvěry...

rozbili kytaru, zabili člověka,

že miloval zemi, lid svůj a píseň,

byl jenom zpěv, zpěv zblízka i zdaleka,

odtud, kde nebujela by plíseň.

strašlivá plíseň z hazuk a chtivosti –

a ona ho zavraždila,

zpívajícího svědka své krutosti,

píseň však, píseň věru nezničila.

ten zasněný a měkký hlas,

sladké andalusie kytara sladká,

prolne se bojem a vrátí se v jas,

i dlouhá hrůza přece bude krátká.

už dávno v hnůj se změní všecka lačná sběř

i vrazi, co ji živí, co jí pomáhají,

zmučená země a hořící keř

svobodnou domovinu dají,

dějinám přibude slavný list,

jak vzešlo jedno hrdinné ráno,

odplivnou si, až budou číst:

canalla franco, canalla molo, canalla de llano,

ale ty písně kytary z granady,

krvavě ověnčeny,

budou se stále vraceti v zahrady,

pastviny, pole, vinice, balkony, stěny

znít budou básníkem, jenž půda byl a lid,

dělník, dívka i mezkař.

bude jen práce a klid,

libertad.