IN MEMORIAM. (I.)

Taková bolest, palčivá a náhlá,

mně k srdci sáhla

a v lítosti a hoři

verš Máchův se mi ze vzpomínek noří:

tam vidím červánky, jak na západě rudnou,

stín vidím poutníka, jak nohu šine bludnou

a zvolna zachází za obzor daleký,

jde, zapadá a mizí...

Hle, zašel na věky...

A vzpomínám si v bolu,

jak často o tom spolu

jsme mluvili, – poeta velký, ryzí

to místo z „Máje“ vždy’s tak míval rád

a vzpomněl kolikrát

poutníka onoho, jenž zachází

v to prázdno smutné, chudé,

v tmu nekonečnou, bez hrází –

a po němž teskno v srdci čtoucích zbude...

A sám teď chápu stěží,

co v smutku hlavu kloním,

že, drahý, sám teď poutníkem jsi oním,

jenž mizí těm, jimž milý, drahý jest,

a kráčí do tmy, která před ním leží,

na konci lidských cest.