In memoriam. (I.)

Naproti vile hřbitov nový

a vždy se díval v okna nám,

to cit, jejž nikdo nevysloví,

ač v duši měl to každý sám,

pro celé tam jest generace

dost místa pro dvě, tři sta let...

a všecky budou spáti sladce,

a dál svou drahou půjde svět.

Tak v žití vše se vrací zase.

Ve mládí dobách u nás též

zřel hřbitov v jara plné kráse

v náš mlýn jak zde na vily věž.

Byl jeden v tom jen rozdíl malý,

tam vesnický to hřbitov byl,

tma jedna zde, tam spáče halí

a všech to společný je cíl.

Tam starý hřbitov, kde se v tísni

jen k sobě hroby tulily,

zde nový – v stejné jednou plísni

se potkají vždy mohyly.

Tam pochoval jsem otce svého,

zde v nový hřbitov přítele,

a stejně Máj jim z rohu všeho

dost kvítí na rov nastele.

Tam mlýn, – zde vila snící vnadně,

vše opojné až k závrati! –

Proč musil se vždy v okna zrádně

tam jak zde hřbitov dívati?