IN MEMORIAM. (III.)

Rád měl’s ty noci, plné hvězd

a luny jas, ten kouzelný a světlý –

leč hrob chtěl’s tam, kde teple, slunno jest,

by na něm růže záhy v letě zkvetly.

V tom hrobě, kam se stopa tvoje ztrácí,

nechť dál se tobě tká

ta nedosněná krásy pohádka,

jíž zasvětil jsi život v tiché práci.

Buď s tebou mír! Buď lehka ti ta zem,

již miloval’s a nosil v srdci svém!

A že v tvém srdci plála

vždy láska věrná, upřímná i stálá

i k druhu tvému celou řadu let,

v dnech světlejších i v utrpení mnohém,

v tvou mrtvou tvář když hledí naposled,

se slzou v oku dnes ti dává s Bohem!

I za tu lásku ke mně

buď lehka ti ta hruda rodné země,

kam světlý stín tvůj zapadá a mizí,

kde budeš spát ve svitu věčných hvězd,

ty i tvé srdce zlaté, čisté, ryzí,

jež, plné lásky, lásky hodno jest.

Tam růže mohou kvést

a mnohá vykvete

nad tím, kdo životem šel s čistým čelem

a kdo měl v žití celém

vždy duši básníka i srdce dítěte.