In memoriam. (IX.)

Chodíme tu kolem sebe

jako v pohádce,

díváme se v modré nebe,

sníme přesladce.

Každý má svou starost malou,

každý má svůj trud,

víme, život že je skalou,

radost že je blud!

Stavíme cos ve svém snění,

syn by měkčej’ šel,

zachvějem’ se v probuzení:

Vzrostlo, co jsi sel?

Tiše den se ke dni snuje,

bylo, bude zas,

vzduchem tiše poletuje

pýr, květ sedmikrás.

Kvetlo, prchne, my to víme,

nejsme děti již,

ale vždy se zarazíme,

dopita když číš.

Jak? Již spáti? Zas je konec?

Jako v pohádce:

Ty jsi zvěř a život honec –

Sníme přesladce...