IN MEMORIAM L. P.

Mezi dvěma frontami z lomozu a smrti,

nejistotou roztrháni na křivé kusy,

malomocni čekáme cosi jako osud;

ty však, skeptiku tichý, usměvavý,

už jsi zdvihl jej s půdy, na kterou padls:

otevřela se, zavřela za tebou na klíč.

Nikdy nepřijdeš už k Petříkům na sklenku vína.

Ale pod zvonem, kterým vidíme naději i bázeň –

lépe bylo by, kdyby byl neprůhledný –

pod nímž dusíme se jako zalehlá tráva,

odchod tvůj a jiné odchody, spojujíce včerejšek s dneškem,

nastavují nám zrcadlo, ve kterém zříme

svého života kinematografický obraz.

Nikdy nepřijdeš už k Petříkům na sklenku vína.

Spolu přece však sedíme tu, popíjíme,

shovívavý tvůj úsměv poznámky činí,

a já cítím, že přítel zde, vedle mne, sedí.

Náhle vím však, že jsme se dávno již neviděli.

Chci to podotknout. Mládí vzpomenout. Pryč jsi.

A já cítím, že přítel mi odešel navždy.