In memoriam. M. G.

Tak co jsme nejvíc v světě milovali,

nám život béře, týž, co nám to dal;

co krví svou a sny jsme vychovali,

nám chystá žal.

A v zoufalství jak na zpuchřelé sněti

svých dětí, ptáčků, zdržujeme let,

než nadějem se – mizí v dál a letí...

co nám pak svět?

Však přece bude smutný žití zbytek

vždy jimi posvěcen – vždyť žili v něm

a v dechu věnců všech i hrobu kytek

cos po nich naleznem.

A žehnat budem i té kruté ráně,

neb v tom, co bolem rozdírá nás zlým,

vše, proč tu v pláči spínáme své dlaně,

to ušetřila jim.

A z lásky, s kterou zvali jsme je v žití,

my budeme jim jejich pokoj přát

a smír a láska z hřbitovního kvítí

vždy na nás budou vlát!