In memoriam. (VII.)

Tak žili jsme. Dnes je to bajka jen,

jíž pouze my zas můžem’ rozuměti.

Noc byla pěkná, tichý byl náš sen,

a my se probudili jako děti.

Den jako den a každý zlato byl,

co se to na kostelních třáslo věžích,

co na ocúnech, kam se jemně vryl,

co na cestách a na lučinách svěžích!

Pak přišla pošta po snídaní hned,

my klidně otvírali svoje listy,

jak pohádka před námi celý svět,

ten dnešek je tak kouzelný, tak čistý!

„Jen pár slov napíšu zde příteli,

vy obstarejte svoje korrektury!“ –

A již jsme s oři větrem letěli

tam k Žampachu, jenž zahalen byl v chmury.

Tu paseka, tu výhled do borů,

tam družná fara, kde jsme byli hosty,

a tolik cestou trysklo hovorů,

co stromy letly kol a hřměly mosty.

A večer spolu – pozvedli jsme číš...

Kde život byl a celá jeho tíha?

Kdo mohl tušit – kdo čteš, pochopíš –

že za vším neúprosná ta smrt číhá!