In memoriam. (XII.)

Od Rychnova jsme jeli v noční tiši.

Jak voní luka, jak ty lesy dýší!

Ve cvalu koní my jsme hovořili

o všeličems, a tak jsme šťastni byli!

Tu náhle setměly se cestou bory,

a zmlkly žerty, zmlkly rozhovory,

i jízda vázla jako tajnou mocí –

„Zde zabit kdys byl někdo o půlnoci!“

A přešla léta, my se sešli zase,

kraj celý hořel v podjeseně kráse –

Co květů kol! My šli jsme v středu nivy,

kde chvěl se hořec, ocún zimomřivý.

Dnů ještě málo zbylo v štěstí naše,

a všecky prchly radostně, ač plaše;

já přijel zas, však roztál smích tu v slze,

a celý kraj a život jako v mlze.

A nad vilou, jež čněla v mlhy rána,

se chvěla věta písmeny hvězd psána:

„Zde Smrt a Život – nesmíření soci!“ –

A v tom byl ty jsi zdolán o půlnoci.