IN MEMORIAM.

Lip s jasany je věnec nádherný,

kde po vezdejším dřímá trudu.

Zde v listí ševelu já důvěrný

s ní hovor časem vésti budu.

A uslyším, že sotva Smrtky stín

ji zakryl rozpiatými křídly,

v sad rajský uvedl ji Cherubín,

kde v slávě nebes šťastna sídlí.

Ctná křestní patronka hned při vstupu

se ujala jí vlídnou rukou,

ji k hloučku vedouc v jasném zástupu,

kde pokrevenců srdce tlukou.

Tam nejdřív objala se s maminkou,

již ztratila hned v mládí květu,

tak, jak v ní žila vroucí vzpomínkou,

rozmilá, sličná, dobrá je tu.

A manžel drahý jak ji uvítal!

Jak pod myrtovým druhdy věncem

tak ruměnec se znovu v líci vzňal,

když stála před svým vyvolencem.

Pak otec se strýcem, jak byli kdys,

s jiskřením vtipu v mírném zraku,

kol úst vždy dobrý, shovívavý rys

a moudré čelo prosto mraků.

Teď u nich beseduje bez strachu,

že chvíle rozluky se blíží,

a přec – už čista země od prachu –

zpět k zemi s nebes ráda shlíží.

Vždyť zapomenout nelze ani teď,

kdy rajskou sycena je mannou,

kdy Bůh dal na vše smírnou odpověď

a v jizvách srdce růže planou.

Všech vzpomíná, jimž život krášliti

by chtěla dojemnou svou něhou,

kdo v jejich stezkách budou choditi

a odkaz předků zbožně střehou.

A nejvíc na toho, jejž poprvé

kdys k mateřskému prsu vila, –

Smrt olovo jí vlila do krve,

leč lásky k němu nezničila...