IN MEMORIAM.

Dnes vzpomínám. To dávno. Úsvit vzplál,

a slunce vzešlo noci mlhou temnou,

a v jeho záři ruku jsem ti dal,

bys cestou života šla se mnou.

Dnes vzpomínám. Ty’s vzala ruku mou,

ó, co se něhy ve tvém oku smálo!

a sami šli jsme širou krajinou,

a slunce výš a výše plálo.

Dnes vzpomínám. My dál tak chtěli jít

a spolu nésti neštěstí i štěstí –

však náhle v mrak se stajil slunce svit,

a my jsme stáli na rozcestí.

A cesty naše rozešly se v dál,

já hleděl za tebou, jak mizíš v šeru – –

Dnes vzpomínám. Proč osud nepopřál

mi s tebou jít až ku večeru!?