In memoriam.

Hrob nesmí stajit, co jsme snili

zde nádherného v žití:

ó jistě nad ním anděl bílý

dál bude za nás sníti.

Co krásného, hrob nepochová –

a naše tiché štěstí,

to bude každým jarem znova

zas nad hroby nám kvésti.

Mé žhoucí duše rhytmy chudé

se změní do zázraku,

stín Umění tam státi bude,

zář boží ve svém zraku.

Zář vašich očí plna krásy

mu bude chvět se z oka –

a s vaším jménem v příští časy

se ponese má sloka.

Dvé milenců ji šeptat bude

svým rozechvělým hlasem,

až k hrobce našich srdcí chudé

snad v štěstí přijdou časem.

A Umění tam bude státi

jak bílý anděl v snění,

kde budem jednou v smrti spáti,

však nikdy v zapomnění.

A ve vzpomínkách nocí dlouhou

k nám chýlíc svoje skráně

těm milencům pak řekne s touhou:

„Ó modlete se za ně!“