IN MEMORIAM.

Už stalo se. Už rozum o tom ví,

leč srdce – srdce dosud věřit nechce.

Byl večer letní. Do zeleně trav

svit zlatorudý padal západu.

On, přítel náš, milenec života,

šel procházkou, neb rád měl prospekty

luk, hor a putování oblaků –

tu ze škarpy Smrt skokem zákeřným

se na něj vrhla, kord mu k srdci vetkla

a zajásala vítězně si: Touche!

A přítel padl. Rána zákeřná

svůj důvod měla. Šedou silnicí

jde lidí sta a sta za cílem svým

jenž všem je stejný, jenom časem, místem

se různí, jak je vůle Osudu:

maličká jáma v hrudi matky země,

kam každý složí svoji hlavu mdlou

žal, radost, snění, plány světoborné

a všecko, co se tady žitím zve.

Leč nedočkavá Smrt své pochopy

vysílá na tu šedou silnici,

to Nemoci jsou, spousta slepých psů,

jež zatínají žluté zuby své

do těl nic netušících poutníků

– Smrt vždy je nepřítelem života

a ráda zří k těm pustým štvanicím

svých slepých psů a vždycky těší ji

takové žití, jimi uštvané –

a byl to On, náš přítel, jenž svým nožem

úskočné kejkle slepých podlých stvůr

přiváděl v niveč. Vyrval oběť jim

a feny zaháněl – a v modrých očích

mu při tom hořel plamen vítězný.

Tak vídávali jsme jej při té práci.

Byl beznáročný: obdiv náš mu stačil,

vděk všech těch, kteří z ruky Jeho vyšli

zas zdrávi na silnici života

a láska žáků, kteří v parném díle

mu pomáhali. Valnou řadu let

Smrt bezradná se zlostně dívala,

jak maří úskoky fen rozlícených,

až jednou – hrůzou se nám tajil dech –

kde vzala se, tu byla, kordem svým

se hnala k srdci Jeho křičíc: Touche! –

– Ne, ještě ne! – On hrdě odpověděl,

ač viděli jsme, že se zapotácel

a nůž se matně zachvěl v ruce Jeho.

A za chvíli zas v plné síle stál

a zákeřné se smrti vysmíval –

Až přišel onen letní večer tedy...

A to je vše. Rek padne, naposledy

když se Smrtí se v rozhodný boj dává

a padnout zákeřně – i v tom je sláva.

Smrt pomstila se tím svým druhým: touche.

Zde rytíř zasažen a čestný muž.