IN MEMORIAM.

Tak někdy za večera, když se sešeří,

Tvůj dávný obraz, mrtvá, projde sněním mým...

a myslím si, že staneš tiše u dveří

jak z mlhy utkaná, jak bílý, chvějný dým...

Jsou chvíle takové, kdy duch se rozčeří

a hledí naivně vstříc divným tajemstvím,

že mrtvé očekává, v zázrak uvěří...

A nepřišlas a nepřijdeš... to dobře vím...

A nepřišlas a nepřijdeš... Máš poklid v zemi.

Mně stínem byla jsi, s nímž cesty nám se skříží,

a stejnými ses brala bídy kolejemi...

Jen tolik bylas mi. A když se večer schýlí,

zrak v kouty setmělé přec bezděky se hříží,

zda nevstává tam přelud mlhavý a bílý...