IN MEMORIAM.

Vše, cos tu opustil, dál bude žít:

tvůj les, tví druhové i hvězd tvých svit,

do cest tvých utichlých dál šumí listí,

z tvých smutných, mladých knih chce jiný čísti.

Vše půjde k životu, pro nějž ty’s plál –

jen krok tvůj zlomený jít nesmí dál.

A v tvoje ticho jdou dvě duše samy:

Tvůj otec, Bohoušku, tvá mami, mami.

Tou ranou Osudu, kterou ty’s pad’,

dál budou krvácet a umírat, –

srdce jsou proklána, chce se jim spáti,

v dál hledí za tebou, den se už krátí. –

Až jaro rozkvete na hrobě tvém,

v těch květech budeme my v hoři svém:

své hlavy zvednuté výš na tvém hrobě,

rosteme kořeny hloub k tobě, k tobě.