IN MEMORIAM.

Na jarní večer vzpomínám,

když viděl jsem tě poprvé,

a slavné lásky vzkříšení

mně oheň vlilo do krve.

A vždycky v květů záplavě

jsem vídal tebe míjeti,

tys přešla jako jasný zjev,

však chlad vál z tvého objetí.

Dnes vím, co tenkrát bloudilo

tvým zrakem, smutkem ztrhaným,

co duši tvoji rdousilo,

teď skončilo se šílenstvím!

Co může přijít po tobě?...

Po vysokých těch záchvěvech,

v nichž struna duše napjatá

se třásla lásky v akkordech!

Dnes bičují mne vzpomínky,

když bloudím světem netečně,

jak na pobřeží tichých Snů

jsme stáli kdysi společně!

A svět chce, abych zapomněl,

že hyneš ve svém žaláři,

ve světlých chvílích že tekou

ti žhavé slzy po tváři!