In morte juventus.

S ŠEDIVÝM vlasem, vetchou, přihrbenu

jsem večer viděl starou, vlídnou ženu:

líc, čelo zryty stopou dlouhých let,

jak hnědý, loňský list, – a u ní dlet

jsem viděl dítě; – loňský list jak s jara

pokrývá svěží, bílý, rosný květ,

tak u děcka ta žena byla stará.

A ráno opět viděl jsem tu ženu

klidnou a tichou v rakev položenu,

v stodolu věčnosti sežatý klas;

a u ní hrálo si to děcko zas.

Jak mladá byla nyní proti němu

v svém bezletí! – neb věčnost jí a čas

byly jak děcku nenarozenému.