„In noctibus extollite manus vestras...“

Ta noc je dlouhá, skoro nekonečná...

Století konec – noc tak smutně dlouhá,

kdy není tmy a nikde není světla.

Zřím kolem tisíce, již zmdleni klesli;

teď tiše šeptají zlou se rtů kletbu:

„Toť nejbídnější noc, jež koncem Věku!

Chuť ztratili jsme k životu a mřeme

a nenajdeme síly již v tom temnu,

a nevěříme již, že přijde jitro...

Víc bídy zde, než může snésti člověk,

Již padlo vše; i Bůh, jenž vlád’ tak dlouho...

Již slyšet z dáli věků Filosofa,

jenž volá k nám: Exitus patet...“

Ten hlas tak vábně volá – Bože, slábnu?

Zda slábnu také já, jenž vzdoroval jsem?

Mám zemřít již? – já chtěl přec žít tak dlouho!

Kam skryly se ty lesy naše, Sestro,

v nichž žít jsme chtěli... žít jsme chtěli – žíti...?

Oh, sladká rozkoši, zas cítím zdraví!

Sen prchl příšerný a kol je světlo.

Mé Slunce –! Nad obzorem slavné vzcházíš!

Již klekám k modlitbě a dík ti vzdávám.

Již vím. Já usnul na snů Hoře znaven

a spánek chorobnými sny mě spoutal –

ta bolest však v mém nitru ještě hlodá,

tu bolest však jsem od tisíců slyšel –

kde jsou? Hle, kolem nemocných je tábor

a všichni úpí pod tím smrtným spánkem.

Nuž zdvihám hlas svůj, volám v svaté vášni:

Již vstaňte, slabí, nežli podlehnete,

kdož v západu jste neprosili Slunce,

by vzešlo zítra v nejkrásnějším ohni,

a v noci, která přišla, dusná, těžká,

jste nepozdvihli rukou ku Východu!

Již vstaňte, slabí, blízek konce konec

a vizte, kterak vzchází tamo v dáli,

tak mocné, slavné, planoucí a zlaté.

Ó pijte z toho nejhlubšího zdroje

a opíjejte paprsků se ohněm

a ssajte sílu ze chladného vzduchu

a probuďte se svěžím, živným jitrem...!

To byl jen konec, chvíle Proměnění,

a jitro přišlo, čekané tak dlouho.

Mě slyšte, bratři, buďte silni znovu.

Již sňata kletba odevěká, těžká

a tresty jste již vytrpěli všecky,

za staré hříchy praotců a matek –

jste vykoupeni dlouhým utrpením!

Sem pojďte všichni na vrcholek Hory

a ze paprsků božského si Ohně

své posvěcení vezměte a sílu –

a jděte potom vesele a směle

v boj se životem. Na tom žírném poli,

jež zúrodněno krví utrpení

a krví hanby nad úpadkem vlastním,

jež kvete znovu v jasu nových časů –

s nadšení písní na rtech vybudujte

svět nový, krasší, v dědictví svým dětem,

jenž bude zase o kus ráji blíže,

o němž jste snili v lepších hnutích srdce,

sen o tajemství mezi tajemstvími,

Ráj, který jednou na zemi přec zkvete...!