In tenebris.

Dým kadidlový vůní svojí sytou

tu plní ještě měkké přítmí chrámu,

tak tiše vstoupá v klenbu obrovitou

a zdá se vnikat v řezby starých rámů

a mlhou lehce zrůžovělou plá,

kde záři věčné lampy objímá.

Tak sám tu klečím s hlavou nachýlenou,

a srdce moje, jakby douškem ssálo

tu vůni hořkou, vlhkem prosycenou,

se zachvělo a tiše zastenalo,

mým nitrem projel pocit svíravý,

má hlava klesla na klín únavy.

Řad roků bludných jako stíny matné

teď táhne v divé směsi fantasií:

sny nesplněné, touhy, mládí chvatné,

v němž vše tak snadno do duše se vpíjí,

ta honba za štěstím a vír a chvat,

ten nepokoj a bolesť trpkých ztrát.

Ó, štěstí, já tě chvějící se rukou,

již tisknout mněl k své rozpálené hrudi,

teď bolestně jsa sklamán s novou mukou

jen cítím, jak mě v prsou cosi studí,

teď s myšlénkami svými sám a sám

zde na kolenou všeho vzpomínám. – –

Tmy houstnou víc a stále hrozivěji,

chrám šerý černou oblévají lávou,

kol štíhlých pilířů se přísně chvějí,

a mně se zdá, že valí se mou hlavou,

že zahalují celou bytosť mou,

to v jakous roušku temnou, příšernou.

Mě jímá jakás bázeň neurčitá,

a síla tajemná mi svírá řasy,

když od oltáře paprsek v nich kmitá,

a světlo věčné kouzlem svojí krásy

chce zaplašit z mé hlavy mračno chmur

a z duše smečku nelítostných stvůr.

Tak tuhým zápasem se duch můj svíjí. – – –

Teď rozplývá se závoj kadidlový

a z lampy věčné v duši mou se lijí,

v tmy světla přívaly i život nový;

já tuším, jak mi tepe v horkou skráň

cit jakýs vznešený, že zemřít chtěl bych zaň.

Ó, Lásko věčná, jejíž symbol září

zde světlem mdlým v ty mrtvé, hluché stěny,

ó, Lásko věčná, skrytá na oltáři,

zda hoden zrak můj slzou zakalený

plát odleskem tvých žárů tajemných,

zda duše má, v níž dosud bujel hřích?!