In tenebris.

Tmy smrti v duši mou se vsávají,

jak vlhkost zimy v stěny domů,

dne světlo zápasí a stíny vstávají

ó z trhlin všech a ze průlomů.

Nach rudý rozlil se mým nitrem hned,

to slunce zlaté padá dolů

vždy níž a níž; ó duše, můj tě hled

už ztrácí, v jakém toneš bolu!

Mých citů teplo srazilo se v ráz

jak jíní na stěně a rámech,

tam v nitru chorém drahý na obraz,

jejž rozvěsil jsem v snů svých chrámech.

Mé myšlenky jdou v černém závoji

to sirotci jsou pozůstalí,

jen k hrobu tvému dojdou obojí

a zpět se v těla síň mou vzdálí.

V tu pustou síň, zkad vyšlas najednou

jak vůně květu vyvanutá,

v to moře, s něhož v hloubi bezednou

tys Atlantis má zapadnutá.

Čím budou v těla mého urně as,

když rozhlodá ji plíseň hnití;

zda vyšlehnou jak v podvečerní čas

zář bludičky, jež v temno svítí?!