IN TENEBRIS.

Laur stržen s čela – v oku plápol zmírá –

noc temná, hluboká mi duší svírá –

ó vzbuď se, duchu můj! O vzbuď se, vzbuď!

Snů dávných zlatý máj vtěl sladkou bájí

zas v skutečnost – běd mračných na pokraji

stop ráj ten v moji hruď!

Jdou stíny příšerné s tak sinou tváří –

pryč, pryč! Jim v zraku děsný oheň září –

to měsíce svit bloudí hřbitovem!

Nebesa bezhvězdná shluk mraků v pouta jala,

a mraků v hlubinách i myšlenka má stála

mé matky nad rovem.

Žalobný zvonů hlas se nesl šerou dálí,

a hroudy zavzněly – zde matku pochovali

a s ní též poslední i naděj mou.

– O matko, vlasti má! Tak lkal jsem nocí temnou,

a ohlas zoufalý jak dozvuk zalkal se mnou

nad ztichlou mohylou.

I bil jsem v mohylu: – Syn zbloudilý tu volá,

ó vzbuď se, matko má!... Zdaž duch té tíže zdolá?

Zdaž pláč můj hořký matku probudí?

Rej divý, huronský se valí světa moří

a chmurném na čele mu plamen Kaina hoří,

a zlo vře ve hrudi.

Zas prapor krvavý vlá drze k nebi v plese

a bratří nad krovy se vražedný křik nese,

a v zbraně třesk zas divá hýká láj...

O vzbuď se, matko má! Než duch můj sílu ztratí –

ať zjev tvůj vznešený nám hvězdu štěstí vrátí

i dávné slávy báj!

Na chladný hrob jsem kles – kol pusté šero noci,

a pláč můj zoufalý lkal marně po pomoci –

lkal nadarmo o zkvetlý štěstí lán...

Jen v dálných končinách zář tichá, matná vstala –

ó vítej, paprsku! Nám tebe matka slala –

buď zjev tvůj požehnán!

Laur stržen s čela – v oku plápol zmírá –

noc temná, hluboká mi duši svírá,

a na rtech siných smrti znamení.

O vzbuď se, duchu můj! Svit nový zrak tvůj spatří –

v záblesku vítězném nad rovem matky, bratří

vzleť orlem nadšení!