IN VOCE EXULTATIONIS ET SALUTIS (I.)

Já bratr František se modlím touhou lkavou,

kdy slunné jasu oblaky jdou letmo tuch mých nivou,

či luny lilije hvězd pelem zoru budí snivou

a k matutinu zvon lká ticha nad záplavou.

„Zpět ku křtu našich dnů!“ vin jásej nad popravou,

by s dumným zrakem novicův a s kněze vírou živou

i s klidem hrobu zásnubů, rtů dětí s písní tklivou

šly mnicha pod kápí sny světce mojí hlavou!

Prach sypu na skráně, mru postů pod únavou

i vigilií kahanec v noc hasne mdlou mi čivou:

Ó Kriste, pokyn dlaně Tvé tmy odvlaj clonu mhlivou,

své zjev mi království, vstříc podej ruku pravou!

Chce žebrák pro Bůh víc, než almužnou se dává.

Zrak čistý, upřen ku slunci, jen oslne, než snese,

co světla z výše proudí kalných do kaluží?

Proč lásky žádá žár vždy lásku výše práva?

I vzlyká pokorně bol touhy v nyvém děse:

Ó Pane, zjev, mou duši ráj zda vezme do podruží?

Mé hrozny zrály z výsluní, kde větrala v prsť láva;

v jich žhoucím opoji tmí vratkost v mém se plese:

kde jitro do poupat mně rdí se z ros a z růží?

Buď Otci, Synu, Duchu svatému věk věků sláva,

že vlaží pelyň života mně vidin sladký pramen.

Amen.