IN VOCE EXULTATIONIS ET SALUTIS (II.)

Noc vládla hluboká, tma dálkou táhla zvolna,

jak po kumpletách chrámy vlá dým schladlé kaditelny,

kdy svatostánku oponou v taj chléb se ukryl bělný,

že po něm svatyní jen touha vzdychá bolná.

Noc hrozí bezlunná jak křídla ďábla smolná,

v dna vsály bažin zákaly kmit hvězdné dráhy mělný.

Tůň hnilob smrtných. Nad bahny vrak tone nezřetelný...

Kam nese duši v let mně dvojí peruť spolná?

Šat kajicnic ji halí, režná kytle volná,

těch na dlažicích ambitů: k dnů zlobám necitelny,

vin uzly drány, lítosti chléb lámou podpopelný,

co vpadlou tvář jim vráskou leptá slza solná.

Z vin bahnisk plachá bludička se nad hlavou jí třese.

Jak plane studem, bázní bledne vyčítavě!

Kam z bludu van a svit, tam teskný zjev se nese.

Prach s plísní hrobů zemitou jí letky křídel tíží,

zrak pod sklopenou řasou hasne slzou tmavě,

blesk prudkých rozletů ač výšinám ji blíží.

Zřím: z práchně stínů duše má tu v oblast jasu pluje.

Hlas její jitra voláním k dni touží, touží lkavě,

hlas písní mlknoucích, než chléb se proměňuje...