IN VOCE EXULTATIONIS ET SALUTIS (III.)

Tmu k jitru prožehnul svit Plejad plachým jasem

a po temenech obzoru tma na mdlý lazur tála.

Má duše vzlétající, která z vin se nocí kála,

by nechvěla se zimně dne – tmy nad zápasem?

Zrak dní se jitřenkou... Jak nad lotosů klasem

– ne bludička – teď nad čelo jí rosná perla vzplála

a hrudí v nyvém čekání stesk blaha žhoucí sálá,

tvář do růží jí kvete náhlým divů žasem.

Skráň bílou vavřín věnčí s volným zlatým vlasem

a křídel vlna červánky jí v proudu vzduchu pálá.

Křest touhy rosou obmyl ji a milost nenadálá,

že chví se k jitra zvěsti vděk i jejím hlasem.

S čel Serafů kdy sněžných vločkou spadlá kadeř zlatá

strun harfy stříbrné se tkne jak dechem jemně,

že luny paprskem se vlní struna vzpjatá:

Tak něhou vzplesala má duše, z dolin země

vstříc slunci vylétajíc lehkou mlhou ranně,

kmit rosy na růžovém nesouc roucha lemě.

Zpod východu kde k nebi paprsky se nítí,

z mlh letí závějí; dni vstříc pne bílé dlaně –

vždyť slzám bolesti je bylo dlouho mýti...