IN VOCE EXULTATIONIS ET SALUTIS (IV.)

Fanfáry vítězství! Zvuk táhlých polnic hýří,

dol rozpěněnou ozvěnou v ples dechl na šalmaje!

Z bran východu již plápolem dne prapor vlá a vlaje

a volný oblak komonstva brůn bujných tlumy hraje

a k pochodu se řadí zlata pod kropíři.

Roj hrotů bez čísla, sloup zářných šípů víří,

jak archandělských pavez blesk, štít hor kol v jantar taje;

strach pudí kvapně k útěku tmy davy netopýří –

a k životu den plný bílým ohněm žíří.

Jde s předvoji dne vítěz! Květ se zlatě pýří

i zlatem klasů bohatých kol obzor slunný zraje.

Král u velebě koruny sám sluncem vyjel v kraje

a zlatohlav svůj vleklý na své věrné šíří.

Vše vstříc mu jásá, vzdychá, žaluje a zpívá,

zem zmladlá do oddaných úsměvů je vzňata,

an vládce dnů k ní s láskou otecky se dívá.

Má bez přítěže těla duše slunnošatá

(jak zlatá říza nádherně jí s volných ramen splývá!)

mu k nohám upadá, jen pouty lásky jatá.

Tu skládá vzdušná křídla. Plamen nad čelem jí svítí.

Slap slunných vln kde s obzoru se peřejemi řítí,

ret opojí, dne kanzona než bude s něho dštíti.