IN VOCE EXULTATIONIS ET SALUTIS (V.)

Den slunné milosti! Žeh jasů a dech vanu,

v němž Eden země tone mi! Stín myrrhou mírů voní,

kdy pod řezy se bolestí pněm krůpěj těžce roní...

Dlaň sepni k modlitbám! Dští nebe sladkou mannu.

Jak bělí slunce plátna zděděných mi stanů!

A květy snoubí před zráním mé štěpné na jabloni,

až větví chabá ramena se tíhou plodů skloní!

Nach plných hroznů mluv: Kdy v kalich vláhou skanu?

Sníh bílých závojů ctnou k snubu vede pannu –

má duše divy zázraků se v lásky výhni sloní.

Kde hoře tmí se příkrovy, kde bolná srdce stoní,

noc nítí paschály, dnům smrt-li zvoní hranu.

Dech milosti strž kletby ledné Vesnou taví

a žhavým větrem dělí těm slz dravé vody,

kdo v nový Jeruzalem pod křížem se plaví.

Ó klíči věčných bran! Taj divů otevírá,

v nich símě slunným vznětem klíčí na přerody.

Jar věčných slunce! Odkvět v něm jen na plod zmírá

a znova pučí! Hosanna i Alleluja dnů mých,

kdy v trouchni srdce mlknou červů hlody

a zlaté včely údů mých v květ luhů letí v tlumích.