IN VOCE EXULTATIONIS ET SALUTIS (VI.)

Jde v slunci Rozsévač a zlaté zrní seje,

jak v záhyb roucha na srdci dlaň jizvou zbodlá sahá,

a símě žehná k úrodě slz toužných rosa vlahá:

Ať zrání eklogou dnů lícha klidně pěje!

Má duše v ústrety s touž modlitbou mu spěje:

Kéž osením se oděje lad sprahlých bída nahá,

by jara píseň nad nimi se perlila mi blahá,

lán plnou vlnou dmul se klasů na peřeje!

Den slunné milosti jak slibně zrno hřeje!

Kde zahrad květné záhony hněv kopřiv jedy žahá,

blín dusí pachem omamným – dlaň Rozsévače drahá

býl zrůdný do ohně již v bolu péče pleje.

Stvol lilije se k slunci s písní díků zvedá,

hvězd jasem vítězným plá otevřený kalich,

že pod ním hořem studu hasne svlačce duma bledá.

Žár nebe sprchou jisker v klasech praská zralých –

Ples hodu Letnic, nových chlebů ku oběti

i za ony, co vadly vedle cest a na úskalích!

Vznět duše slavnou praefací mší velkých před polednem,

kdy k žatvě v slunce úpalu se zítra srpy světí,

vlá bezmrakými obzory a jasů nedohlednem – –

Dík Otci, Synu, Duchu svatému výš nebesklonu letí,

dým vonných stoupá zápalů, dne hymna tryská v plamen – –

Amen.