Indignace.

Padala hvězda za hvězdou

tou letní nocí jásavou,

byla mi zase záhadou

kosmická dálka s hloubkou svou.

Takovou nocí život náš,

tajemný jako vesmír sám:

jen chvíli plným jasem vzpláš,

však brzo klesáš v náruč tmám...

Však klesáš brzo v náruč tmám –

ve hrozné bezdno, v nicotu?

Nebo se vzneseš ku hvězdám

v zážehu nových životů?

Ó nocí svity blouznivé,

proč duši ke snům svádíte?

Tajemné ticho mámivé,

proč budíš touhy ukryté?

Ukryté touhy věčnosti,

po božství touhy v člověku,

éterných touhy radostí,

vysoko zniknout v daleku?

Ó noci, noci klamavá!

Od tebe čekám klid a smír:

proč jenom svůdná krása tvá

v mé duši budí bouřný vír?

Daň platím těžkou životu,

ilusí, krve, srdce daň,

jdu denně vesel v lopotu

a pilně ořu svoji stráň,

jsem člověkem a jsem jím rád,

jsem šťasten v práci, v zápase,

na místě svém chci vytrvat

v slunci i bouří nečase...

Ale když večer zadýchá

a dozní s výšin klekání,

pak nořit chci se do ticha,

v němž duši nic již neraní.

Proč, noci, tedy krása tvá

zas ještě jitří duši mou

v pochyby, snění závratná

svou hloubkou svůdnou, tajemnou...?!