Insatiata.

Tu jedu krůpěj Adam od Lility

na Evu přenes’, z ní v rod lidský spěla,

dál štěpována bujela a vřela,

vše proniknula myšlenky a city.

Svá prsa obrň démantnými štíty,

ať víra je či vůle zkouti chtěla,

vstříc Prometheův pozvedni jí čela,

ten nepřekonáš jed v tvých žilách skrytý.

Toť lučavka je všechněch Idealů,

toť nový osten každé pochybnosti

a bezdná studna nekonečných žalů.

Jak sluje, ptáš se. Nikdy nemít dosti!

Žen ptej se, mám-li pravdu, řeknou tobě.

Smrt, žena též, tím šklebí se i v hrobě.