INSOMNIA.

Usnout, usnout! Tmy se hroze,

jak bych čekal na přívoze,

a noc – řeka – hučí tmou.

Nervy – struny přetažené,

víčka – skřínky pokažené,

jež se nikdy nedovrou.

S loudavostí vážně krutou

minuta jde za minutou,

krok všech odměřen a tich;

jako v oné dětské báji,

po lávce když přejít mají

ovce – není konce jich.

Nápadů roj hlavou letí

se starostmi v jedné změti,

samý fragment, akkord, rým,

jak když listí, které přečká

léto, točí do kolečka

ve větru se podzimním.

Kde je rada dobré matky?

Počítat a zase zpátky –

marně. Spánek nedbá hluch.

Čí to krok? Co prasklo v šeře?

Kde to vrzly jaké dveře?

Vypoulen zrak, napiat sluch.

Přec jen pevně zamknout oči!

Ale jaká kola točí

se to pestrá před nima?

Na sta pitvor se z nich stává,

křivé nosy, velká hlava

s nožičkama krátkýma.

Tratí se a zjevují se,

kštice husté, lebky lysé,

jeden vír a jeden rej;

chechtají se, vyšklebují,

kloní, honí, poskakují

divočej a divočej.

V teď jeden ve všem ruchu

roztáh ústa skorem k uchu,

jistě sám to z pekla host:

Chacha! Chacha! Málo strachu,

však se ještě naspíš, brachu,

a snad brzy, dost a dost!