INSOMNIA

Noc dlouhá byla, tmavá,

zněl tichý oddech všech,

jen znavená má hlava

tu neležela v snech.

V číš marně rty jsem topil,

sen na svůj volal zrak,

má víčka nepokropil

ni kapkou šťáv svých mák.

Tu mimovolně zcela,

jak cink’ by hlavou rým,

písnička na rty sjela

mi s hravým rythmem svým.

Jakási hudby věta,

kus staré arie,

jak maně tak se vplétá

a v duši zaryje.

Kde slyšel jsem ji, nevím,

ni který rok a den,

zda na rtu zněla děvím

či v kolovrátku jen.

Jen vím, že veseleji

mi ihned bylo s ní,

jak když tu tvůrce její

sám se mnou v noci bdí.

Jak když se shýbá ke mně,

sám dávno stín a duch,

a kolébavku jemně

mi hravou bzučí v sluch.

Snad slávy nestih metu,

pil žluč jen jeho ret,

snad právě pro tu větu

byl zneuznán a klet.

Však já v té žehnal noci

mu za ten dar a lék,

než sen se s čaromocí

též na má víčka smek.