INŠPRUK.

Vzduch jarní vůní dýchá zase,

sníh zřít je s hor se ztrácející.

Po ozářené Brennerstrasse

se do hor hrnou výletníci.

V mém pokoji tak nevlídně je,

šum jara srdce nedojímá, –

zatím co venku slunce hřeje,

mně zdá se býti větší zima.

Neb v starém kufru leží na dně

dvě navoněná psaní bílá,

v nich stojí psáno, jak jsi zrádně,

jak jsi mne zrádně opustila.

Do hor se hrnou výletníci...

Jak rád bych také stoupal s nimi,

se srdcem lehkým, s jasnou lící,

krásami dojat přírodními.

Snad všechny marné trudy svoje

bych za ty hory navždy přenes’,

snad řek’ bych též, na vrchu stoje:

„Die Welt ist doch was wunderschönes!“

Však v starém kufru leží na dně

dvě navoněná psaní bílá,

v nich stojí psáno, jak jsi zrádně,

jak jsi mne zrádně opustila.

A zatím, noc když peruť tmavou

nad město sklání sešeřelé,

z hostince kráčím s těžkou hlavou.

Zdržel jsem se zas trochu déle.

Noc nekonečná je. A spáti

je nemožno, a hlava pálí.

Svět, spící v tmách, teď připadá ti,

jak opuštěný pokoj malý,

kde v starém kufru leží na dně

dvě navoněná psaní bílá.

V nich stojí psáno, jak jsi zrádně,

jak jsi mne zrádně opustila.