Intelligence.

By Beneš Metod Kulda

Kdo se má za věku našeho stkvíti,

intelligentním chce jmenován býti;

koho tak jazyky jmenovat nevolí,

sám se tak hlasitě nazývá kdekoli.

Ten a ten ubožák nevěstu hledá,

s lesklým tím titulem do novin se dá;

intelligentní se ozdobí větvičkou,

ta mu snad vábivou stane se vějičkou.

Mužové, mladíci každého stavu,

intelligentně svou zdvíhají hlavu;

za času našeho rádi se chlubíme,

intelligencí že všude už bujíme.

K učencům, k umělcům kde kdo se řadí,

intelligentně svůj jazýček ladí;

skutečná pravda-li ochotně dovolí,

k intelligenci by řadil se kdokoli?

Intelligentním být může i mlékař,

šlechtic a professor, právník a lékař,

dělník a nádenník, rolník a řeholník,

nikdy však nevěrec, mudrák a rozkolník.

Nikdo, jenž úkol svůj se sebe složí,

nevolí poznati Zjevení Boží;

bez světla pravého rozum-li chudičký,

hledá jen v močálech blýskavé bludičky.

Každého stavu člen opravdu může

s intelligencí se sloučiti úže,

sobě-li osvojil takových vlastností,

které jsou Bolu a bližnímu k radosti.

Milovník Církve a národa, vlasti,

nedá-li žádnými bludy se másti,

hledí-li poznati Církevní učení,

obec-li a svůj stav zvelebit nelení;

pokroku pravého sobě-li všímá,

moudrost-li křesťanskou umem svým jímá;

intelligenci tu radostně slavíme,

zásluhy o bližním vysoko ceníme.

Kdo však svých vloh a všech nebeských darů

užívá sobě a bližnímu k zmaru,

intelligence mu titulu nedáme,

chvály a oslavy pro něj též nemáme.

Šlechtěné způsoby, hlazené mravy,

zdobí a povznáší všeliké stavy;

zevnější způsobnost bez víry, bez ctnosti,

nemůže Bohu a lidem být k libosti.

Učenost, zámožnost muže a ženy

samotná nepřidá nikomu ceny.

Víra a nábožnost se ctností hrdinnou

vzdělancům musí být zásluhou jedinou.

Není však každý z nich na čisto ztracen,

může zas pravdě a ctnosti být vrácen;

mnohého slepí jen duševní dřímota,

z lichého studu se nevěrou blýskotá.

Um se mu ve hlavě, láska pak v hrudi

jiskérkou milosti k životu vzbudí;

plevy-li od zrna rozhodně odvěje,

intelligence v něm jasně se zastkvěje.

Pán Bůh rač Tebe, můj příteli, sílit,

nedej se nižádným pozlátkem mýlit;

jistě víc moudrosti jevívá růženec,

než jí v své knize má bezbožný učenec.

Kdo že by Pasteura intelligenci

uctivě nezdobil zlatými věnci?

A hle on zjevným se vyznáním nesoužil,

po víře bretonské ženy že zatoužil.