INTER ARMA SILENT MUSAE

Mlčí, ale neusínají.

S vytřeštěným hrůzou okem

hledí ztrnule na litice války,

jak ten, kdo na Medusy zježené hady patří,

a s dychtivostí krvavou sledují

orgie barbarství, v nichžto se svíjí člověk,

pokroku rek a kultury modla.

Musy, dcery Zeva a Mnemosyny,

vidí vše a třesoucím se šeptají rtem

ve věšteckém vyděšení Sybill:

Ó, kde jsi, večernice zářivá?

Jen Mars krvavým světlem září,

a měsíc magickým světlem

shlíží na dálné planiny, poseté mrtvolami

lidí a koní a děl.

Dým požárů plíží se vzhůru.

Velký Vůz stojí připraven,

by odvezl mrtvoly národů.

Ó, kde jsou tvé doby, Homere božský,

kdy pro krásnou Helenu povstala válka trojská,

kdy vévodil Odysseus, Achilles, Hektor,

kdy Fajáci žili a kouzelná Kirké

a Sirény pěly zobatým lodím!

Dnes hrají jen falešné diplomatů noty,

strojové pušky, torpéda, miny,

a mathematik suchý vytlačil epos.

Excelsior! Výš! volal člověk.

Výše přes pyramidy Egypta,

přes Olymp výš,

výše přes Golgatu,

přes kathedrály výš,

k lidskosti čisté!

Jen stále ku předu, pokrok za každou cenu!

A teď leží jak Ikaros se zlámaným křídlem

pod troskami své babelské věže.

Nadčlověk pod zvíře klesl!

Tragediante – Commediante!

Všichni jdou pro vlast, svobodu, Boha

do lítých sečí –

a vespolek vraždí se, pálí a plení.

Ó komedie božská pro toho, kdo dívá se s výšin!

A my, sestry Musy, se krčíme v koutek,

jako když táta se opilý v noci vrátí

a bije nám matku a zrcadla, hrnce

a židle a stoly,

by zítra je zase pečlivě klížil.

Místo hubiček laškování

hřmí rachot děl a šrapnelů –

ach krásné bylo milování

a zhaslo v jednom výstřelu.

Teď klečí dívka před obrazem

a spíná ruce v modlení –

a zatím z dálky smutným vzkazem

smrtelný jenom chropot zní.

Ó, jak se třese rydlo v mých prstech!

Šíleným letem vlak dějin se řítí.

Nestačím těkat po bojištích a čítati mrtvé.

Tisíc najednou vybuchlo sopek,

a v tisícerých Pompejích budou kopati

budoucí věky.

Z bouřlivých krajin stěhují

se zpěváčkové v tichý kraj –

v trojhranu čápi veslují,

z požárů laštovky v jiný prchají ráj –

za puchem mrch a třeskem ran

havrani plují ze všech stran.

Lidstvo se svíjí v zmatku a v boji,

na nezvratném trůně s výše hledí Všemocný.

O vládu světa zápasí národy,

a zatím jen trestají neřesti svoje.

Po zlatých jablcích vztahují své ruce,

ale budou jísti jen žal, co naseli.

Lidský rod nese klubko,

ale konec niti drží Hospodin.

Aleluja!

Teď za kulisy, bajadéry!

Teď kostlivec si tančí šerý

svůj tanec smrti šílený.

A vybírá si tanečníky

a nepřijímá žádné díky

a trhá muže od ženy.

A tančí s Rusem krakovjáka

a tančí s Němcem rejdováka

a tančí čardaš s Francouzem

se Srbem valčík, duní zem

a prach se zdvihá, sál se třese –

kdo zatančil si, nezdvihne se.

Veliké koště loutky smete.

Pít nepůjdou než leda z Lethe.

Starý Satyr, jenž ukryt v sítí

naslouchal rokování Mus,

zastříhal špičatýma ušima,

zatleskal dlaněmi o chlupatá stehna,

zachechtal se a chechtal se dlouho:

Lidskost?! – Cha cha!

Kultura? – Cha cha chá!

Pokrok? – Tara cha chá –

cha cha cha chá á á...

A Echo ozývalo se dlouho

Z kruhu lesů lkajíc:

„Ach – ach – á.“