INTERMEZZO II.

Stojí hory proti sobě,

Z jedné k druhé mrak přepnutý

Je, co temný strop klenutý,

Jednu k druhé pevně víže.

Ouvalem tím v pozdní době

Ticho, temno jako v hrobě.

Za horami, kde pod mrakem

Ve vzdálí se rozstupují –

V temné dálce, něco níže

Kolmé skály k sobě blíže

Než hory se sestupují,

Tak že sinným pod oblakem

Skály ouzkou bránu tvoří.

Za tou v dálce pode mrakem

Temnorudý požár hoří,

Dlouhý pruh v plamené záři

Západní rozvinut stranou,

Po jehožto rudé tváři

Noční ptactvo kola vedší

Jakoby plamenou branou

Nyní v dálku zalétalo.

Hasnul požár – bledší – bledší,

Až se šírošíré nebe

Noční rosou rozplakalo,

Rozsmutnivši zem i sebe.

V hlubokém ouvalu klínu,

Ve stověkých dubů stínu,

Zbor u velkém kole sedí.

Zahalení v pláště bílé,

Jsou to druzi noční chvíle.

Každý před se v zemi hledí

Beze slova, bez pohnutí,

Jakby kvapnou hrůzou jmutí

V sochy byli proměnění.

Večerních co krajin pění

Tichý šepot – tiché lkání –

Nepohnutým kolem plynul,

Tichý šepot bez přestání:

„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –

V kotouči jak vítr skučí,

Nepohnutým kolem zvučí:

„Vůdce zhynul! vůdce zhynul!“ –

Jako listů šepotání

Pode skálou při ozvěně

Znělo kolem bez přestání,

Jednozvučně, neproměně:

„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –

Zachvěly se lesy dalné,

Ozvaly se nářky valné:

„Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“ –